ROZHOVOR – 1000 Miles očima závodníka

Jak určitě víte z předchozích článků na blogu, nebo z našeho facebooku, při nedávném extrémním závodě 1000 Miles jsme se jednoho jezdce rozhodli podpořit a společně sledovali jeho dlouhou cestu z východu Slovenska až po výběžek u Aše. Zdeněk jel takový extrémní závod poprvé a proto nám přišlo super, s odstupem a rozkoukáním se po 14ti dnech v sedle, oslovit ho s rozhovorem. Co by příště udělal jinak? Pojede ještě někdy? Sáhl si na dno? Co takový závod člověku dá? To všechno na následujících řádcích…


 

Ahoj Zdeňku, začněme od začátku – v předzávodní atmosféře. Jak probíhaly přípravy? Věděl si dobře, co všechno si vzít a co naopak nechat doma?

Tak hlavně kolo, šlo o to ho dobře zabalit a odvézt do Prahy na vlak! Ale nějakého půl roku jsem si připravoval i seznam, co všechno si vzít. Teď bych to udělal ale asi trochu jinak. Hlavně ohledně jídla. Moc mi nevyhovovalo jet na oříšky, spíš bych jel víc na sušené maso. Z výbavy jsem měl spacák, žďárák, bez karimatky, z oblečení pak třeba náhradní kompresní ponožky abych netrpěl na lýtka, jinak takovou klasiku - dres, kraťasy, pak třeba dlouhé rukavice, když se jelo v chladu večer. Z dílů jsem vezl to základní a taky náhradní patku rámu, která se nakonec dobře hodila!

 

Jak se pokračovalo dál, na Slovensko, na start?

To jsme vyrazili vlakem, v noci směr Humenné, ve vlaku trocha spánku a potom už krásné ráno u východních sousedů. Vyložila se kola z vlaku, naložila na auto a jelo se na start. Pro transport kol byla právě důležitá ochrana, dobré zabalení, aby na startu nebyl problém s nějakými součástmi.

A potom už tedy start! Co se ti honilo hlavou, když se blížil tvůj čas a tolik dní cesty před tebou?

Vlastně ani nic. Spíš jsem koukal okolo na tu přírodu, žvanili jsme s jezdci a lidmi, se kterými jsem se už znal, ty dvě hodiny před startem prostě hrozně utekly. Příprava navigace, kontrola kola a tak…

Když už si byl na cestě, přišla třeba myšlenka, že bys to vzdal, že to nebyl dobrý nápad?

Tak to ti řeknu přesně, protože po dvou hodinách přišla myšlenka že už nikdy více. A to trvalo ještě několik dní. Říkal jsem si, do čeho jsem se to uvrtal. Hlavně když přišlo nějaké pořádné tlačení, ještě v tom blátě, protože na východě Slovenska hodně zapršelo. Mírné sjezdy se skoro nedaly jet, všichni od bláta, kaluže. Ty se ve výsledku ani nedají objíždět, protože to zdržuje, nebo tam stejně občas spadneš. Že bych to vzdal, nad tím sem nepřemýšlel nikdy, ale že to byl špatný nápad jet, to opravdu trvalo delší dobu. Naopak pár dní před cílem přicházela jakási nostalgie, že už to bude končit a přijde návrat do reality.

Jaká místa byla tedy nejhorší?

Nejhorší zážitky mám asi ze dvou míst. Jedno v Krkonoších, kdy jsem v noci musel hrozně daleko kolo tlačit po asfaltu v příšerném dešti, protože se v národním parku nesmí od půl 10 do 5 do rána jezdit na kole, ale můžeš ho tlačit. Hledal jsem v tom dešti ubytování, u hranice s Polskem jsem potom sešel z cesty a po lýtka se musel prodírat blátem. V Polsku jsem dorazil na hotel, kde nebyl volný pokoj, ze mě teklo, tak jsem si lehl alespoň vedle kola a nějak to přečkal, protože jít spát ven v tom nečasu sem prostě nechtěl. Další úsek byl takový kanál, mokro, kořeny, kameny, byl tam na jednu stranu sráz, nebylo to moc příjemné místo.

Kde si jinak spal?

Nebyl jsem na nikoho vázaný, takže jsem převážně spal sám, asi pět dní někde pod střechou, ať už to bylo v hotelu, penzionu, nebo různě u lidí, kteří mě nechali přespat, jinak venku, různé přístřešky a tak. Někde to lidé už ví, že se zrovna kolem projíždí závod, takže jsou připraveni, že u nich nějaký mílař může zazvonit s prosbou o přespání.

 

Co ti ve výsledku celý závod dal? Poznal si třeba víc sám sebe a svoje limity?

Já jsem to jel ze začátku hlavně kvůli přírodě a volnosti. Poznat pořádně Česko i Slovensko. Vlastně na nic nemyslíš, jen jedeš. Uvědomil jsem si později, že jsem ve finále opravdu na nic nemyslel. Pouze sleduješ cestu, přemýšlíš kde vzít vodu a až navečer pokoukáváš po přístřešku. Nejvíc mi dal ten pocit volnosti. Jedeš, dostaneš hlad, zastavíš se na najíst s krásným výhledem. To jinde nemáš. Navíc bylo převážně pěkné počasí, takže bylo na co koukat. Trasa byla vybraná úžasně, viděl si z přírody opravdu hodně. Občas spleteš odbočku, přejedeš v rychlosti křižovatku. A vlastně přemýšlíš, jestli stojí za to vydat energii kvůli vodě někde a sjet třeba kvůli tomu nějaké výškové metry. Abys třeba zbytečně někam neklesal k potoku, nebo tak různě.

Jaká místa si navštívil díky 1000 Miles poprvé? Co bys doporučil třeba na výlet?

Poprvé jsem byl třeba v Krušných horách. Ty mě okouzlily. Krásné fialové louky od květin, potom cesty kolem rašelinišť, zelené lesy a nikde nikdo. Jen ptáci kolem štěbetali. Krásných míst bylo opravdu hodně, jak jsem říkal, trasa byla skvěle vybrána. Navíc, když se třeba probudíš na Slovensku nad nějakým lomem a vidíš východ slunce. Potom třeba Jeseníky a přečerpávačka Dlouhé Stráně, nebo jedeš, vyjedeš na planinu a před tebou Vysoké Tatry. V tu chvíli si úplně někde jinde, sedneš do trávy, najíš se, odpočineš si. Mohl bych takhle pokračovat...

S odstupem několika dní, jak na celý závod tedy vzpomínáš?

Každý den je člověk na trase, sleduje to dál. Nebo alespoň myšlenkama. Protože teď jde ještě jeden člověk pěšky, tak ho sledujeme. Ale vyrážíme třeba i na výlet na trasu, projít si kus pěšky s manželkou. Vzpomínám každý den, zážitků zůstalo mnoho. Měl by to zkusit jet každý, stojí to za to, je to nezapomenutelné. Vlastně ani z toho cíle se mi nechtělo odjíždět. Vydržel jsem tam ještě do druhého dne, čekáš na další závodníky, pokecáte, nechceš sednout zase do auta a jet zpět do civilizace, kde to hrozně rychle letí.



Pokud nechcete přijít o žádný skvělý článek od nás, vložte svůj email

Martin Kuška06.08.2017
Sdílejte blog s přáteli!

Nahoru
Témata: MTB Rozhovor

© Bikero.cz 2019